Duben 2013

Jayson - Personal photos

30. dubna 2013 v 20:42 | LexiChris

aclcFN6c adyGWlOm achBOIFf acbsf3gf adeq3M4q
(Other photos -> 10 files)

Kapitola 23.

30. dubna 2013 v 20:28 | LexiChris

Když ho rozepla a já jsem uviděla tu ohořelou mrtvolu, rozbrečela jsem se. I když to tělo bylo ohořelé, pořád jsem poznala rysy mého adoptivního otce. "J-J-Je to on! Je to můj otec!" koktala jsem. Už jsem ani nechtěla vidět druhé tělo, protože bych to asi nezvládla. Bylo mi jasné, že to druhé tělo je maminka. Musela jsem odtamtud pryč.
Slečna Kochová mi pomohla ven. Musela mě podpírat, jinak bych sebou sekla. Odvedla mě do nějaké kanceláře. "Ještě zbývá jedna věc." řekla mi. "Jaká?" zeptala jsem se se slzami v očích. "Jelikož veškerý majetek, který měli vaši rodiče, shořel. Tak vám musím předat zbylý majetek vašich rodičů." odpověděla mi. "Ale vždyť jste říkala, že to shořelo." řekla jsem překvapeně. "Já ale nemluvím o hmotném majetku. Jde o nehmotný majetek, který měli vaši rodiče v bance." vysvětlila. Nebyla jsem schopná mluvit, tak policistka pokračovala. " A jelikož to není malá částka, tak vás požádám o pár podpisů." řekla. Pak přede mě položila nějaké papíry, které jsem podepsala a pak mi odevzdala tři hodně tlusté obálky. Ani jsem nechtěla vědět, kolik peněz tam bylo. Nakonec jsme se rozloučily a já jsem odtamtud odešla.
Došla jsem k autu, ale nebyla jsem schopná nastoupit. Pořád jsem před očima viděla otcovo ohořelé tělo. Hodně mě to bolelo, i když jsem rodiče stále měla. Ale tihle mě vychovávali. Je to jako by mi někdo vyřízl kus srdce. Najednou mi zazvonil telefon. Neuvěřitelně jsem se lekla. Volal mi Richie. Nebyla jsem připravená s ním teď mluvit. Nechala jsem telefon vyzvánět, dokud neutichl. Rozhodla jsem se, že si pronajmu nějaký pokoj na hotelu, protože jsem nechtěla riskovat to, že bych se někde vybourala. Byla jsem tak vykolejená, že bych ani řízení nezvládla. Naštěstí byl jeden hotel nedaleko. Tam jsem si zaplatila pokoj na dvě noci, a jakmile jsem dostala kartu od pokoje, zmizela jsem tam. Lehla jsem si na postel a začala jsem brečet.
Usnula jsem až k ránu, protože jsem většinu noci probrečela. Když jsem se vzbudila, byly asi čtyři odpoledne. Prospala jsem skoro celý den. Podívala jsem se na svůj mobil. Bylo tam několik nepřijatých hovorů a několik zpráv. Spousta hovorů bylo od Richieho a jiné od ostatních kluků a Lucy. Bylo mi jasné, že se mi snažili už od rána dovolat. I když jsem prospala skoro celý den, byla jsem pořád unavená. A jen co jsem si vzpomněla na svoje adoptivní rodiče, zase jsem se rozbečela. Sotva jsem položila mobil zpátky na stolek, zase se rozdrnčel. Musela jsem to vzít. Určitě mají strach. Samozřejmě volal Richie. "Ano?!" řekla jsem unaveně. "Andílku, díky bohu." ozval se Richieho hlas. "Promiň, že jsem nezvedala telefon, spala jsem!" řekla jsem omluvně. "Jsem rád, žes to zvedla. Měli jsme o tebe všichni strach." podle jeho hlasu jsem poznala, že se mu ulevilo. "Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsila. Potřebovala jsem čas." omlouvala jsem se pořád. "Lásko a co se stalo?" zeptal se. "Richie, to nejde řešit po telefonu. Možná ještě večer nebo až zítra přijedu. Spíš ale zítra. Jsem unavená, a nechce se mi v tomhle stavu sedat za volant. Navíc musím ještě něco vyřídit." odpověděla jsem mu. "Nemám přijet?" zeptal se. "Ne. Zůstaň tam, kde jsi. Tam jsi prospěšnější. Se mnou by teď nebyla žádná zábava." vymluvila jsem mu to. "Dobře. Budeme tě čekat tady. Dej na sebe pozor, andílku!" řekl. "Neboj. Dám!" řekla jsem a zavěsila jsem. Položila jsem telefon zpátky na stolek a znovu jsem se zamotala do peřiny. Neuběhlo ani pět minut a usnula jsem.
Ráno jsem se vzbudila docela brzo. Jelikož mi ta policistka řekla, že se tam musím ještě dostavit, tak jsem zamířila tam. Nechápala jsem proč, ale pak mi to došlo. Aby mi předali urny. Obě urny jsem položila na přední sedadlo, protože jsem nevěděla kam jinam je dát. Než jsem vyrazila na cestu, zastavila jsem se u mekáče. Měla jsem docela hlad, tak jsem se před tou dlouhou cestou ještě najedla. Pak už jsem jela směr Supíkovice. Cesta zpátky trvala o něco déle. Musela jsem se hlavně uklidnit, i když jsem věděla, že jakmile jim všechno řeknu, tak se stejně zhroutím. Do Supíkovic jsem dorazila až za pět hodin. Nevím jak je to možné, ale před domem jsem uviděla Richieho. Nejspíš mě už vyhlížel. Zastavila jsem před domem, vystoupila jsem a zamkla auto. Richie ke mně okamžitě přišel a neskutečně láskyplně mě objal. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nechala urny v autě. "Richie, běž prosím dovnitř. Za chvilku tam přijdu." požádala jsem ho. Díky bohu přikývl a zmizel v domě. Já jsem se vrátila k autu a vytáhla jsem z nich ty dvě urny. Chtělo se mi moc brečet, když jsem je držela v rukách. Vešla jsem do domu a nějakým záhadným způsobem jsem proklouzla nahoru do ložnice, kde jsem ty urny položila na skříň. Pak jsem šla dolů, kde mě nejspíš čekali všichni.
Samozřejmě tam byli všichni. Richie ke mně samozřejmě opět přišel a zase mě objal. "Terry, co se děje? Richie nám říkal, že ti volala policie." zajímal se Izzy, ale bylo mi jasný, že to chtějí vědět všichni. "Ano. Potřebovali identifikovat těla." přikývla jsem smutně. "Jaká těla?" vyjekla Lucy. "Těla mých adoptivních rodičů." odpověděla jsem. Kdyby mě Richie nedržel, asi bych se skácela k zemi. "Proboha!" vyjekli všichni najednou. Dál už jsem jen řekla, co se stalo a pak jsem se rozbrečela. Za poslední tři dny už po několikáté. "Andílku, je mi to moc líto!" řekl Rich a držel mě v pevném objetí a hladil mě ve vlasech. Když už jsem jim řekla to, co chtěli vědět, tak mě Rich odvedl do ložnice. Tam si všiml urn. Koukal na ně jen chvíli, pak odvrátil pohled. "Musím zařídit pohřeb!" hlesla jsem. "Pomůžu ti!" řekl Rich a sedl si ke mně na postel. "Richie, vždyť je to moje starost." odporovala jsem. "Ale ty jsi moje žena. Svým způsobem to byli i mý rodiče. Kterej manžel má dvě tchýně!" snažil se vtipkovat. No trochu jsem se pousmála. "My všichni ti pomůžeme!" řekl a mě bylo jasný, že mluví pravdu.
Pohřeb se konal o týden později v Praze. Urny jsme uložili do rodinného hrobu Fauknerů. Většinu peněz, které jsem dostala na polici, jsem vrazila do pohřbu. Byl to nádherný pohřeb. Byly tam i všechny děti. I ty které je vůbec neznali. Tedy úplně všechny děti je neznaly. Bylo mi líto, že je moje děti neměly šanci poznat. Na pohřbu hrála česká písnička Až mě andělé. Jejich nejoblíbenější. Když bylo po pohřbu, vydali jsme se zpět do Supíkovic. I tak mi bylo líto, že z Prahy odjíždím. Neměla jsem je nejspíš nikdy opouštět. Ale když to tak vezmu, že kdybych je neopustila, tak bych se možná nikdy nedozvěděla, že jsem adoptovaná, neměla bych tak úžasného manžela jako je Richie. A navíc bych neměla našich pět překrásných dětí. Byla jsem tak rozpolcená, že jsem ani nevnímala, že sedím v ložnici našeho domu. Ostatní i s Richiem byli dole v obýváku, kde byla pohřební hostina. Nehodlala jsem tam jít. Děti naštěstí uložila Lucy, takže mi to všichni ulehčili. Převlíkla jsem se do normálního oblečení a lehla jsem si do postele.


Chris nebo Richie? - 66. Díl

29. dubna 2013 v 20:43 | LexiChris |  Chris nebo Richie?
Hi all,
další díl na světě jako vždy:-). Co se zde bude odhrávat? V tomto díle Nikol bude ještě nadále popisovat co se dělo na věčírku, od částečného ukončení až po ukřičené fanynky:-). Samozřejmě Chris se bude o Nikol bát, po tom co se fanynky dostanou na akci a začnou řvát jejich jména tam nastane zmatek. Ale to není všechno. Chris Nikol nakonec odveze domů, kde bude její bratr a sestra Chrise Eva, která se s Nikol bude dohadovat o šatech. Protože Nikol je bude chtít Evě vrátit, ale Eva nebude chtít. Jak to všechno dopadne. Nechá si Nikol nakonec ty šaty? To se dozvíte pozde zde. Přeji vám příjemné čtení:-)


Mikel - One night with you

29. dubna 2013 v 20:33 | LexiChris |  Mikel - Video clips & Making of

abjan4vY adfKyEDh adfltshd adoAfCJt abrvdN0L
(Other photos -> 7 files)



Mikel - Just because of you

29. dubna 2013 v 20:10 | LexiChris |  Mikel - Video clips & Making of

abe6tMhG adrdedQW aduzUkAU absYr3bV acdv9qvJ
(Other photos -> 7 files)