Květen 2010

Nový blogový mail vytvořen!!!!!!

29. května 2010 v 20:06 | TerryRichie
Hey guys!!!!!
Mám tu pro vás moc důležité zdělení.....
Nový blogový mail byl, pro vás a pro všechny budoucí spisovatelky, malířky atd., vytvořen.
Tak vás tedy prosím, posílejte vaše povídky, výtvory, fotky pokojů a jiné fans výtvory nna email: us5-sexy-hot-boy@seznam.cz


Díky vaše adminka TerryRichie =)

Pár MP3 z Back Again

24. května 2010 v 10:07 | TerryRichie
Tak tady jsou slíbené MP3 ze zatim nejnovějšího alba BACK AGAIN


Smůla či Štěstí- 27.díl

21. května 2010 v 15:06 | Zdendule
Probudila jsem se z docela divného snu. Zjistila jsem, že pořád sedím u koupelny, ale sama. Jak jsem si uvědomila, ze spaní na zemi dost bolí záda.
Podívala jsem se na hodiny.
Tři čtvrtě na šest, hm… Čas večeře. Zamračila jsem se. U večeře jsem se chystala udělat to, co jsem odkládala na ´později´. A do toho se mi dvakrát moc nechtělo.

Obnova rubriky

18. května 2010 v 11:06 | TerryRichie
 Ahoj lidičky, zase otravuju =))) Jen jsem vám chtěla říct, že jsem obnovila rubriku povídky "ON nebo ON?"! Povídka tu celou dobu byla, ale někdo vymazl celou rubriku, proto se to všechno ztratilo! Ještě dneska jsem napsala Gabče, jestli by mi neposlala zbylé dílky, aby povidka "ON nebo ON?" byla kompletní.

Pac a Pusu TerryRichie

Informace

17. května 2010 v 23:52 | TerryRichie
 Chci vás jen informovat, že stále probíhá zápis a třídění SB! Co jsem koukala je tu dost staršich SB, ktré jsou vážně pěkné!
Na zapsání máte čas do 31.května.
Pac a Pusu TerryRichie

Richieho videa ze 6Flags

17. května 2010 v 11:53 | TerryRichie |  Richie-videos
Richie si s přáteli užíval na americké akci 6Flags! Můžu říct že jsem se musela smát. Richie jako Superman xDDD Která by chtěla aby jí superman Richie zachránil??? xDDD

Osud nebo Náhoda? - 74. Díl

16. května 2010 v 14:11 | LexiChris

Název dílu: Už tady není
Soundtrack: Three doors down - Here without you and Hanz Zimmer and Lisa Gerrard - Now we are free

Otevřela jsem oči. Oslnilo mě prudké světlo, tak jsem je hned zase polekaně zavřela. Kolem mě už nebyla zima, ale ozývalo se jen nějaké pípání a tlumení hlasy. A všechno mě bolelo. Cítila jsem se neuvěřitelně slabá, že bych snad ani nedokázala zvednout svou ruku. A ta slabost byla i vnitřní. Měla jsem zvláštně špatný pocit. Nevím proč. Nevím, kde jsem se nacházela. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, že jsem odešla z Chrisova pokoje a usnula Richiemu v klíně. Dál tma.
"Áááh," zaskuhrala jsem, protože jsem se snažila posadit, ale ono to - přes ukrutnou bolest - nešlo.
"Probrala se!!" ozvalo se prudce mnohohlasně.
Znova jsem otevřela oči. Nejdříve jsem viděla jen rozmazané fleky. Ale jak se můj zrak pomalu zaostřoval, začala jsem rozeznávat asi sedm osm siluet, nevím přesně.
Na tváři jsem ucítila lehké doteky. Zamrkala jsem. Nade mnou se skláněl Chris a hladil mě po tváři. Druhou rukou tiskl tu mou. Rozbušilo se mi srdce.
"Tys neodjel??" vyhrkla jsem chraplavě, ale zároveň dychtivě.
Chris se jen usmíval. Za ním stáli ostatní. Holky a Us5. Všichni se culili od ucha k uchu, než vyjekli, doskočili k mé posteli a začali mě šťastně objímat, přičemž mumlali stále dokola něco jako "ty jsi se probrala!". Ale někdo mi tu chyběl. Pořád jsem měla ten špatný pocit. A pak jsem si najednou - podle pokoje - uvědomila, kde jsem.
V nemocnici.
To pípání byly přístroje, na které jsem nejspíš byla napojená. No jasně, ty hadičky jsem cítila jak na rukou, tak na obličeji.
Zamračila jsem se. "Co tady dělám??" nechápala jsem to. Vždyť jsem usínala na pokoji v hotelu. Tak proč jsem se probudila tady?
Všichni se na okamžik zarazili a koukali po sobě. Pak se na mě Jay povzbudivě usmál. "To bude dobrý," řekl. Cože?? Co bude dobrý? A proč se na mě Jay najednou usmívá? Vždyť byl tak naštvaný, protože viděl, že jsem se zasnoubila s…
Ach! Vymanila jsem levou ruku z Chrisova sevření a koukla se. Můj prstýnek se na mé ruce spokojeně leskl. A v tu chvíli jsem si uvědomila, kdo mi tu chybí.
"Kde je Richie??"
A teď už se nikdo neusmíval. Všichni mlčeli a zírali na mě. Nechápala jsem to.
Otočila jsem se na Chrise. Koukal do země. To ticho bylo nesnesitelné. Proč mi nikdo neodpovídal?!
"Kde je Richie?!" zopakovala jsem otázku ještě naléhavěji než předtím.
Chris mě znovu vzal za ruku. Z druhé strany dokonce i Jay.
"Víš…" začal Jay. "…no. Jeli jste Chrisovým autem. Richie neuměl řídit. A… no, vy jste za to nemohli. Nemohli jste vědět, že jedete v protisměru. Ten kamion před vámi… byl tam jak naschvál… narazili jste do stromu… a… byla to nehoda… ty jsi se nechtěla probrat. Až teď konečně-"
"Kde je Richie?!!" přerušila jsem ho prudce. To, co mi vyprávěl… jsem si začala uvědomovat. Začala jsem si uvědomovat každičký pocit, každičký sebemenší pohyb i to obrovské trhnutí při nárazu do toho stromu, ten ohlušující zvuk tříštění skla, sníh… a Richie. Musí… musí tady někde v nemocnici taky být, musí… ležet, spát, léčit ho, cokoliv, musí tu někde být, chci k němu!
"No vy… ehm, vy-" začal zase Jay nějak okecávat mou otázku, ale já ho nenechala.
"KDE JE RICHIE?!" zařvala jsem na něj.
"NEPŘEŽIL TO!" vychrlil Jay prudce, jako když člověku dojde trpělivost.
To, jak to na mě zaječel, bylo jakoby mi vrazil kůl do srdce. A ten přistroj, na který jsem byla napojená, opravdu začal pípat trochu jinak. Dělalo se mi hrozně blbě, točila se mi hlava a zatmívalo se mi před očima. Čekala jsem, že každou chvilkou omdlím, ale bylo mi všechno jedno, v hlavě mi vířil jen ten výkřik Jaye… nepřežil to, nepřežil to… nepřežil to.
Jay polekaně koukl na ten přístroj a pak zpátky na mě. "Promiň, já, já… já to nechtěl takhle říct, omlouvám se ti, promiň, já-"
"Už mlč!" zase ho někdo nenechal domluvit. Chris. Pak se na mě otočil se smutkem a soucitem v očích. Pohladil mě po tváři. "Běžte všichni pryč," řekl.
A oni se opravdu mlčky zvedli a poslušně odešli z pokoje.
"Mám jít taky?" zeptal se Chris mě.
"Prosím," zašeptala jsem vzlykavě.
"Dobře," řekl, sklonil se nade mě, dal mi pusu na čelo a odešel.
A já propukla v hysterický pláč. Richie… člověk, kterého jsem milovala ze všech nejvíc, kluk, se kterým jsem měla strávit život, jak dokazoval prstýnek na mé ruce, který mi Richie sám navlékl, ten člověk… byl pryč. Opustil mě. Umřel mi. Už nikdy jsem neměla cítit jeho teplou náruč, už nikdy jsem neměla slyšet jeho sametový hlas, už nikdy mě neměl políbit, už nikdy se mě neměl dotknout……byl pryč.
Ať by mi kdokoliv řekl "nebreč,", neposlechla bych ho, ani kdybych chtěla. Nešlo by to. A plakat pro člověka, který vás miloval, ale už s vámi není… je to jediné, co lze dělat.
Nemůžu bez něj žít!
Brečela jsem a brečela… a vysávalo mi to energii, kterou jsem stejně neměla skoro vůbec, že jsem nakonec - s polštářem promočeným mými slzami - usnula.
***
Rozlepila jsem ještě stále trochu mokré oči. V pokoji bylo - až na pípání přístrojů - úplné ticho, jen někdo seděl u postele a hlavu měl zabořenou do mých peřin. Asi spal.
"Izzy?" zašeptala jsem.
Zvedl hlavu. Pak se lehce usmál. "Ahoj Veru. My se tu u tebe všichni střídáme. Nenecháváme tě samotnou," řekl.
"Ach," vydechla jsem. "Děkuju,"
Izzy jen lehce pozvedl koutky. Chvilku na mě koukal a já si všimla třpytu kapiček na jeho tváři. Plakal.
"Izzy!" vyjekla jsem, ale nemohla bych říct, že jsem byla překvapená. Oni se měli s Richiem hrozně rádi, jak jsem poznala.
Začala jsem brečet taky. Izzy vstal, naklonil se ke mně a pevně mě objal. Obejmula jsem ho taky. Brečela jsem mu na rameni a Izzy už se taky rozvzlykal dost hlasitě.
Když jsme se pustili, Izzy mi setřel slzu, i když sám měl mokrou tvář. "Neznal jsem lepšího člověka," zašeptal.
Pousmála jsem se. "To on byl. Nejlepší." Vzdychla jsem a v hlavě si představila obrázek Richieho úsměvu. A rozvzlykala jsem se nanovo. "Izzy já… bych chtěla být sama. Prosím."
Přikývl a vstal. Ve dveřích se zastavil a chvilku mlčel. Pak se na mě otočil. "Stejně nerozumím tomu, kam jste se ve dvě v noci tak vypravili. Proč řídil Richie, když to neuměl. A jak to že Chris byl úplně v pořádku." Zavrtěl hlavou, otočil se a odešel.
Chvilku jsem se dívala na zavřené dveře a přemýšlela. Tak Chris klukům neřekl, že chtěl opustit Us5. Neřekl jim, co se dělo v noci, proč jsme za ním jeli. Neřekl, že v jeho autě s námi nejel. Nevím, co jim řekl.
Zadívala jsem se do stropu. A v tu chvíli jakoby se mi začaly před očima přemítat ty nejkrásnější okamžik mého života s Richiem. Když jsem ho uviděla poprvé, jak se na mě usmál při té náhodné srážce. Když si mezi desítkami lidí vybral v tělocvičně mě, abych mu řekla písničku, kterou měli zazpívat. Jak pevně mě sevřel v náručí, abych neupadla, když mě omráčily světla z fotoaparátů od paparazzi. Když mi na hradě byla zima a on mi gentlemansky dal svou bundu, kterou jsem mu pak zapomněla vrátit. Ten Richieho výraz, když jsem mu do ruky dala svého hada. Když jsme se na hotelu úplně poprvé políbili a pak spolu usnuli. Jak šťastně vypadal a zvonivě se smál, když jsme se pak mlátili polštářema společně s Chrisem. Jak podle v nemocnici skočil do výtahu a já musela jít si po schodech. Ten jeho překrásný smích, když jsem šlukla vodní dýmku a rozkašlala se. Jak ochotně pak pral bundy, na které jsme jeden druhému rozmázli hamburger. Jak jsem se rozbrečela na Abbynčiny narozeniny a on mě utěšoval. Jak šťastní jsme oba byli když jsme se po kratší době spolu setkali v Čez Aréně, protože mi odpustil, že jsem ho podvedla s jeho kamarádem. Jeho nadšení, když jsem mu na narozeniny vtiskla do náruče Dirta. A potom ta naše první noc… ta nejkrásnější noc mého života. A pak hned to milování v opuštěné chatce při bouřce. A mnoho dalších překrásných okamžiků, za ty společné týdny, za ten čtvrt roku. A nakonec to nejkrásnější… večer, kdy mi řekl, že chce se mnou strávit život. Když se mě zeptal, jestli si ho vezmu. A já mu nemohla říct nic víc než ano. Protože být s Richiem byla ta nejkrásnější představa.
A já s ním byla až do smrti. Jen… jen jsem nevěděla, že ta smrt přijde tak brzo.
Zavřela jsem oči a nechala stéct další slzy. Připadalo mi, jako bych už nikdy neměla přestat plakat. Jako bych se už nikdy neměla usmát. Jako bych už nikdy neměla být šťastná. Bez Richieho… mi připadalo, že už nemá cenu žít.
Otevřela jsem oči, protože jsem slyšela, jak někdo vchází do pokoje. Venku byla najednou tma. Asi jsem musela usnout. Koukla jsem na příchozího. A nemohla jsem uvěřit svým očím…
…byl to Richie.
"Ahoj lásko," usmál se na mě a sedl si k posteli.
Prudce jsem se posadila. Najednou mě nic nebolelo. "Richie?!"
Jeho úsměv se ještě prohloubil. "Copak je??"
Copak je?? On si umře, pak si najednou přijde a prostě se mě ptá copak je?? "Richie co tady… proč… vždyť jsi-"
"Zemřel?" přerušil mě. "Ne, zatím se necítím mrtvý. Doktoři se zmýlili. Byl jsem jen v bezvědomí. Probral jsem se. Jako ty."
"Ach!" vydechla jsem. Můj Richie neumřel! Žije! Sedí tu teď u mě a nádherně se na mě směje! Kluk, kterého miluju! Můj snoubenec!
Richie vstal a obejmul mě. Přitiskla jsem se k němu a užívala si jeho náruč.
"Miluju tě," zašeptal.
A já nestihla odpovědět. Najednou se něco stalo, nevím co, a já otevřela oči. Richie tu nebyl. U mé postele seděl jen Chris se sklopenou hlavou. Žádný Richie. Nikde.
"Richie??" zašeptala jsem naléhavě.
Chris ke mně zvedl pohled. "Veru. Ten tady není."
Hodila jsem po něm hnusný pohled. "Nevíš, co říkáš! Richie žije! Byl tady, objímal mě a-"
"Veruš," přerušil mě tiše Chris. "Sedím tady už přes dvě hodiny a opravdu tu nikdo nebyl,"
"LŽEŠ!" vykřikla jsem. "Já jsem s ním před chvilkou mluvila!"
"Promiň, ale… ne. Jenom jsi mluvila ze spaní. Nezlob se, ale jenom se ti něco muselo zdát. Mrzí mě to. Richie je… je mrtvý." Zase sklopil hlavu.
Zírala jsem na něj a nemohla pochopit jeho slova. Ale ono to pak do sebe začalo zapadávat. Richie tu nebyl. Byl to jen sen. Nic víc.
Vytryskly mi slzy. "Ale já ho miluju!" zařvala jsem.
Chris vyskočil a začal mě objímat. "Já vím, Veru, já vím," šeptal konejšivě a lehce mě pohupoval v náručí.
Odtáhla jsem se. "Chrisi… já ho miluju," zopakovala jsem.
Přikývl.
"Já ho miluju…" koukala jsem do zdi. "…a milovat budu navždy."
Chris mě pohladil po tváří. "A Richie tebe."
Rozplakala jsem se nanovo. Tu díru v mém srdci už nikdy nikdo nevyplní. Nikdo není jako Richie, nikdo ho nedokáže nahradit, nebo se mu jen vyrovnat.
Nikdo.
Richie byl jen jeden. A ten už tady není.

the end

Autor: Verča

Prosba

16. května 2010 v 11:25 | TerryRichie
  Ahojky! Chtěla bych teď poprosit autorky všech povídek, které jsou zde na blogu. Všimla jsem si, že spousta povídek nemá konec a některé jsou dosti napínavé! Tak bych vás autorky povídek chtěla poprosit, kdyste meli čas a nápady, tak pokud byste mohli a poslaly zbývající díly na mail US5mylove@seznam.cz

Děkuju TerryRichie

Díky =)

14. května 2010 v 17:38 | Bublinka
Ahojky všichni chtěla bych poděkovat holkám (TerryRichie a Zdenule) že mě vzaly mezi sebe a že i vy mě  budete brát jako new adminku takže doufám že se vám blog bude líbit a budete spokojený bye bye
Bublinka

Zápis a třídění SB

14. května 2010 v 6:34 | TerryRichie
 A jestě je tu jedna nemilá povinost. Musíme vytřídit SBčka.

Takže! Ty blogy, které chtějí stále zůstat esbéčky, napište prosím do komentů toto:

1) Jméno (může být i přezdívka, kterou na blogu používáte) 
2) Adresa blogu
3) zaměření blogu
(osobně já, jako TerryRichie, se spřáteluji s blogy o US5. Nevím jak zbylé dvě adminky! Toto rozhodnutí je i na nich xDDD)

Pokud ještě nejste naším SB, ale chcete jím být, platí pro vás stejné tři body jako u třidění. Tedy:

1) Jméno
2) Adresa blogu
3) Zaměření blogu


Doufám, že se přihlásí hodně starých i těch novějších blogů.
Pac a Pusu TerryRichie