Září 2009


Izzy, Cayce a Richie

9. září 2009 v 16:14 | KatuSH_Fiss
-

zdroj:us5czechsite.jex.cz

Osud nebo Náhoda? - 73. Díl

7. září 2009 v 19:48 | LexiChris

Název dílu: Poslední sbohem
Soundtrack: Moulin Rouge - Le tango de Roxanne

Byla noc. Temná noc. Stála jsem někde venku u Chrisova křiklavě zeleného auta. Pak jsem do něj nastoupila. A ono se rozjelo. Chvilku bylo vidět jen černo, pak se ale jako blesk zjevily ve tmě před autem dvě světla. Stále se zvětšovaly a oslňovaly mě, až jsem poznala, že je to nějaký kamion. Pak jsem jen cítila obrovský tlak, jakoby mě něco odhodilo na stranu a… a před očima se mi objevila zkrvavená tvář… mého snoubence.
"Richie!" zařvala jsem a vyskočila do sedu. Byl to on. Byl to ten sen, co se mi zdál pořád. Akorát… byl jasnější. I když jsem ho stále nechápala. Ten zelený flek, co byl v těch útržcích, co jsem vždy viděla… bylo to Chrisovo auto. Určitě.
"Richie?" zašeptala jsem do tmy pokoje. Ale nepřišla mi žádná odpověď. Srdce se mi rozbušilo. Zašmátrala jsem rukou po poseli. Ale na teplo Richieho těla jsem nenarazila. I když je pravda, že prázdné místo vedle mě bylo trochu vyhřáté. Musel tam ještě před chvilkou ležet.
Nahmatala jsem na nočním stolku svůj mobil a koukla na čas. 01:56. Zamračila jsem se. Kam by teď Richie chodil?
Venku se ozvalo nastartování motoru nějakého auta. Vyskočila jsem a spěchala k oknu. Chrisovo auto stálo na stejném místě jako předtím. Zato nějaký taxík zrovna odjížděl. Neměla jsem čas nad tím ani popřemýšlet a už jsem viděla, jak z hotelu vyšel Richie a… mířil ke Chrisovu autu. K autu, od kterého měl klíčky. Ke křiklavě zelenému autu.
"Ne!" vyjekla jsem, protože mi pomalu začal docházet smysl toho snu. Skočila jsem do bot a rozběhla se z pokoje po chodbě dolů. Oblečená jsem byla, protože jsem tak usnula.
Vyběhla jsem před hotel. Chrisovo auto začalo startovat. Ale v něm nebyl Chris. V něm byl Richie.
Rozběhla jsem se. Auto už se pomalu rozjíždělo. Taktak jsem stihla naskočit na místo spolujezdce.
"C-c-c-co tady d-děláš….?!" Vychrlil na mě Richie. Vypadal tak nervně, jako ještě nikdy.
"Richie, co to děláš ty?!" opáčila jsem.
Upřeně a zároveň vyděšeně hleděl před sebe. "Já… zastavím Chrise. Pojedu za tím taxíkem a… nenechám Chrise odletět bez toho, aniž by řekl alespoň sbohem svým přátelům!"
Šokovaně jsem zírala. "A-ale Richie… ty umíš řídit??"
"Jasně že umím… trochu," Richie prudce strhl v zatáčce volant, až to s námi škublo.
Civěla jsem na něj. "Zastav. Richie, zastav!"
"Né…" odpověděl a upřeně sledoval taxík před námi.
"Prosím! Richie! Vždyť… vždyť se něco může stát!" hysterčila jsem. Jasně, já mám ráda rychlou jízdu, ale ne s řidičem, co umí řídit trochu. Obzvlášť, když ten řidič je Richie. Richie, kterého miluju. Je snad přirozený, že o něj mám větší strach, než o sebe, ne?
"Nic se nestane, neboj," zašeptal a chytil mě za ruku. Pak se na mě překvapeně otočil. "Zapni si pás, lásko," řekl naléhavě.
Poslechla jsem. Pak jsem se otočila na Richieho. Ten zapnutý pás neměl. "Richie, ty-"
"Nééé!" zařval Richie vyděšeně a prudce strhnul volant doleva. Jen jsem před námi uviděla záblesk dvou světel, dvou kruhovitých světel nějakého obrovského auta, nejspíš kamionu a důvodu Richieho výkřiku, pak mě tlak toho prudkého zatočení strhl na stranu. Ten kamion byl těsně před námi a Richie se mu vyhnul tak, že vyjel ze silnice. Jenomže při naší rychlosti se auto vymrštilo do vzduchu na příkop a teď jsme jen viděli přibližující se kmen stromu.
Utekl mi výkřik. V tom zlomku vteřiny jsem si jen stihla dát ruce před obličej a pak to s námi trhlo směrem dopředu tak silně, že se to ani nedá popsat. Ozvala se ohlušující rána, jak se předek auta bortí, jakoby byl z papíru. Ten tlak, co nás vymrštil, měl ohromnou sílu. Mě zastavil pás, který se mi při tom silně zařezal do kůže, ale Richie… ten zapnutý pás neměl. Už jsem jen mohla zaregistrovat, jak Richie vyletěl dopředu a hlavou narazil do skla, které se začalo s rámusem tříštit, Richie vyjekl a já… musela ztratit potom vědomí. Tohle celé se odehrálo během pár vteřin.
Po pár minutách jsem se ale probrala. Vše mě ukrutně a nesnesitelně bolelo, pás mě škrtil a v puse jsem cítila železnou pachuť krve. Se zamžouráním jsem otevřela oči. Bylo ticho. Až moc velké.
Přední sklo bylo roztříštěné, předek skla rozdrcen. Otočila jsem se na Richieho. Ležel přes volant a palubku ven, neviděla jsem mu do obličeje. Ale nehýbal se. A byla tu všude krev a sklo.
"Richie!" chtěla jsem zakřičet, ale vyšlo ze mě jen nějaké šeptání, i mluvit bylo bolestivé. Ale mně teď bylo všechno jedno, mě zajímal jen Richie.
Odepnula jsem pás, vzala za kliku auta a protože bylo dost nakloněné a protože jsem neměla sílu, vypadla jsem ven. Při dopadu na tu tvrdou hlínu a tenkou vrstvu jehličí jsem zasyčela bolestí. Ale co na tom. Začala jsem se plazit na druhou stranu auta. Tam jsem otevřela dveře. Richie se bezvládně skutálel na mě.
"Richie!" zaječela jsem. Vytryskly mi slzy. Richie byl celý od krve. Ve vlasech měl sklo. Měl zavřené oči a po tváři mu stékaly temně rudé potůčky krve.
"Richie!!" těžce jsem se posadila. Vzala jsem si Richieho hlavu do klína. A on… s velkou námahou otevřel oči.
"V… V-Veru," zašeptal chraplavě.
"Nenene, ne zlatíčko nemluv," tekly mi slzy, hladila jsem ho po tvářičce plné šrámů a tiskla ho k sobě.
Sípavě se nadechl. "P-promiň," zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jenomže… jenomže to nedokázal. Dřív než se mě stačil dotknout, tak… tak Richieho opustily síly, jeho ruka se bezvládně snesla k zemi. Richieho modroučké oči… najednou byly… prázdné.
"Né, Richie!" zaječela jsem v hysterickém záchvatu pláče. "Né, lásko prosím, né, néé… neumírej mi, zlatíčko prosím né, nenechávej mě tu, RICHIE NÉÉÉÉ!!!" přitiskla jsem obličej k jeho tváři, mé slzy se mísily s jeho krví a stékaly mu po obličeji. "Richie né…" šeptala jsem mu do vlasů. "Lásenko moje řekni něco, nevzdávej se, Richie prosím!" brečela jsem.
Kolem nás najednou začal padat sníh. Byla mi zima, nehorázná zima. Vločky padaly Richiemu do vlasů a třpytily se tam. Ale pro mě okolí neexistovalo. Jediné, na čem mi záleželo, byl Richie v mé náruči. Jenomže on…
…on už nedýchal. Nehřál. Nehýbal se.
Byl mrtvý.

Writer:Verča :)

Navstevnost za minuly tyden (31.8. 2009 - 6.9. 2009)

7. září 2009 v 19:47 | ♫ BaruSHka ♫
Pondeli: 491
Utery: 442
Streda: 334
Ctvrtek: 312
Patek: 288
Sobota: 318
Nedele: 387

Celkem: 2572

jen tak pro informaci..xD

7. září 2009 v 18:14 | Zdendule
Ahojte všichni, už mě tu teda máte. Jen jsem vám chtěla říct, že za těch pár dní, co tu bylo změněné heslo a tak, se sem moc nepřidávalo a tudíž se to všechno teď dohání. Tím taky myslím, že některé tyhle články už jsou den nebo dva starší, ale myslela jsem, že by bylo dobrý je sem šoupnout, abyste tu měli všechno. Možná jste něco z toho už četli jinde, ale od teď už tu budou jen ty nejnovější věci.
To je zatím asi tak všechno..:) tak děkuju za trpělivost a budu se snažit být dobrá adminka ;)
Vaše Zdendule

kluci s fans

7. září 2009 v 17:47 | Zdendule |  Photos with fans
imagebam.comimagebam.com


Izzy s fans

7. září 2009 v 17:42 | Zdendule |  Photos with fans
zdroj: lowe-us5-lowe

Nová fotka

6. září 2009 v 22:13 | KatuSH_Fiss
Na internetu se objevila nová fotka kluků z photoshootingu. Jednu fotku už určitě znáte, kdy byli kluci vyfoceni s Marcusem.
Že by to byl shooting k novému albu? =)
-
-----------
zdroj:us5czechsite.jex.cz

Osud nebo Náhoda? - 72. Díl

6. září 2009 v 10:36 | LexiChris

Název dílu: Chrisovo rozhodnutí
Soundtrack: Killerpilze - Letzte minute

"Necítím se zrovna nejlíp," zaskuhral Chris těsně před koncertem. Poslední dobou byl Chris celý nějaký divný… jak to říct… unavený. Zmohlý. Jakoby se trápil.
Zato já musela zářit. A prstýnek na mé levé ruce ještě víc. I když si ho nikdo nevšiml, protože já prsteny nosila normálně. I když tak krásné, jako byl ten od Richieho, tak krásné ne.
Před koncertem v Praze, který byl pár dní po našem příjezdu do tohoto města, jsme se s holkama sále motaly v zákulisí. Snažily jsme se nějak pomáhat, ale Us5 měli lidí dost. A hala, O2 aréna, již byla plná fanynek. A možná i fanoušků; kdo ví.
"Chrisi jak to myslíš? Vystoupíš, že ano??" zarazila jsem se v líčení Chrise. Sice měli kluci svoje maskérky, ale Chris s Richiem si přáli být upraveni ode mě.
"Jo, jasně," zašeptal nepřítomně.
A pak to začalo. Us5 vstoupili na pódium, v Praze poprvé za svou kariéru. Fans se mohly zbláznit. Taky bych, kdybych byla na jejich místě tak… před pár měsíci.
Celá polovina koncertu probíhala úžasně. Všichni byli skvělí. Jay, Richie, Izzy i Vince. Plus Mikel, který si taky zazpíval.
Chris ne. Chrisovi to nešlo. Byl pomalý. Neusmíval se. Dělal chyby. Hned se zpotil. Vypadal na omdlení. A moc dobře to věděl. V pauze uprostřed koncíku za mnou přišel.
"Veru… já už nemůžu," svalil se do pohovky a oddechoval.
"Chrisi, co se děje?" zeptala jsem se tiše.
"Já… necítím se dobře. Řekneš klukům, že zbytek koncertu nezvládnu…? Prosím tě," tvářil se na rozplakání.
Civěla jsem s pusou dokořán. "Ale-"
"Prosím!" přerušil mě prudce.
Zamrkala jsem. "Po-počkej chvilku," vyskočila jsem. Chvilku jsem se prodírala zákulisím pražský O2 Arény, než jsem ho nalezla.
"Richie!"
Zrovna se bavil s nějakýma pořadatelema.
Otočil se na mě. "Copak je zlatíčko?"
"P-promiň, že jsem tě vyrušila, ale… jde o Chrise," vyhrkla jsem.
Richie tázavě natočil hlavu a na okamžik koukl na můj prstýnek.
"Ale né, Richie," zareagovala jsem. "Teď prosím nežárli! Nemáš důvod! Mu opravdu není dobře! Věř mi, prosím!"
"Samozřejmě že ti věřím," řekl. "Kde je Chris?"
Zavedla jsem ho k němu. Chris stále seděl/ležel na pohovce, přes čelo si dal mokrý ručník, měl zavřené oči a vůbec, byl celý rudý a zpocený.
"Ajéje," řekl Richie. "Chrisi?"
Chris se zamrkáním otevřel oči.
"Chrisi, teď nemůžeš spát," řekl Richo tiše. "Jsme uprostřed vystoupení,"
"Jediné, co teď nemůžu, je vystoupit," otočil to Chris.
"Co se stalo?" chtěl Richo vědět.
Chris prudce vyskočil. "Nic! Prostě se mi udělalo špatně," zakymácel se a chytil za čelo. "A točí se mi hlava.
"To se stává, když moc rychle vstaneš," konstatoval Rich.
"Jo, ale-" nedořekl Chris, protože se snesl k zemi.
"Chrisi!!" zaječeli jsme s Richiem naráz a dřepli si k němu. Tím výkřikem jsme docílili jen toho, že se kolem nás udělal hlouček lidí ze zákulisí.
"Chrisi!" křikl Richie znovu a lehce ho fackoval. Ale Chris se neprobral. Prostě omdlel. Najednou, z ničeho nic, zkolaboval.
"Richie, co to… Chris…" mlela jsem zmateně.
"Šššš," konejšil mě Richie a hladil po tváři. Pak se otočil k hloučku. "Pomožte mi někdo, sakra!"
A pár lidí pomohlo Richiemu vyzvednout Chrise na sedačku.
"Co se děje? … jéžiši," prodral se k nám Jay s ostatníma. Došel ke Chrisovi a zkusil mu puls. "Chrisi? Prober se, Chrisi!" taky ho začal fackovat.
"Jéžiš, nebijte ho všichni!" řekla jsem.
Jay po mně střelil vražedným pohledem. Oplatila jsem mu ho.
"Musíme ho odvézt do nemocnice," sykl Jay.
"Né, nemocnice né," ozvalo se šeptání. Všichni se otočili na Chrise, který měl již otevřené oči a snažil se posadit. Kluci ho zatlačili zpět do sedačky s přísným slovem "Lež!"
"Zvládneš tančit?" koukl na něj Jay.
"To po něm teď přece nemůžeš chtí-" snažila jsem se ho zastat.
Jay mě ale přerušil svým "Ty kušuj!"
"Tancovat nezvládnu," přiznal tiše Chris.
"Tak pojedeš do nemocnice!" rozkázal Jay.
Ten je zlej! "Jayi!"
"Máš něco proti??" otočil se na mě.
"Chris nechce jet do nemocnice." Řekla jsem. Ten hlouček mezitím těkal pohledem mezi mnou a Jayem.
"Odkdy ty víš, co Chris chce? Zase vy dva spolu…?!" vyštěkl na mě.
Prudce jsem vyskočila. "Co to zase meleš, Jayi?!"
"Co?? No to co vidím! Vám to spolu nestačilo předtím?? Jak chudák Richie-"
"Přestaň Jayi," zašeptal Chris, protože byl příliš unavený na křik.
Ale Richie křičet mohl. "Jayi, dost!!" vyjel. "Tohle už je moc! Přestaň! To, co meleš, jsou kraviny!"
"Kraviny?? Tak kraviny?? Vždyť-"
"Mlč!" znovu ho Richie přerušil, byl opravdu rozzlobený. "Já Verči věřím! A…" koukl na Chrise. "…a Chrisovi taky. O co se tu, proboha, snažíš??"
Jay otevřel pusu, ale nic neřekl. Mlčel a zíral. Všichni kolem dychtivě a tiše vyčkávali, co bude dál, jako pilní diváci a posluchači. Jay zavřel pusu, přejel dav pohledem a zastavil se u mě. Spíše u mé levé ruky. Pak zavrtěl hlavou, otočil se a odešel.
A mně to došlo. Jay si všiml prstýnku! Možná… možná že se ta jeho reakce dá pochopit. Má strach, aby o Richa ve skupině nepřišel. Proto ho všechno rozčílilo. Ale aby začal rozebírat mě a Chrise?? Richie měl pravdu; tohle už bylo moc.
Zbytek koncertu kluci zvládli jakž takž bez Chrise. Kluci řekli fans pravdu; že se mu udělalo špatně. Ale do té nemocnice nakonec nejel.
Mně to stejně pak stále vrtalo hlavou. To, jak to s ním šlo poslední měsíce od desíti k pěti. Jak byl hrozně vyčerpanej. Jak zkolaboval. Furt jsem se tím musela probírat, až jsem se večer v hotelu rozhodla, šla a zaklepala na dveře jeho pokoje.
Bylo teprve asi osm, ale Chris když mi otevřel vypadal, jakoby zrovna vstal z postele.
"Ach, promiň, vzbudila jsem tě?" omlouvala jsem se.
"Né, né, to je dobrý… pojď dál," řekl.
U něj na pokoji jsme si sedli na postel a spočinuli na sobě pohledy. Ticho porušil Chris.
"Co potřebuješ?"
"Chrisi… co se děje?" zeptala jsem se smutně.
Zamračil se. "Mě-mělo by se něco dít?"
Rozhodila jsem rukama a těkala očima po pokoji. "Já nevím, když ty-" chtěla jsem mu říct, co všechno je na něm poslední dobou divné, ale zmlkla jsem, když mi pohled padl na Chrisův kufr za postelí. Plný kufr.
Upřela jsem na Chrise zmatený pohled. "Ty odjíždíš?"
Chris pohotově otevřel pusu. Ale nic z ní nevyšlo, když mi koukl do očí. Zase pusu zavřel a jen němě přikývl.
"A-a… a-ale… Chrisi… t-to nejde… p-proč, vždyť… ach…" koktala jsem zmateně, nemohla jsem to pochopit.
"Já musím odjet. Už to nezvládám, musím pryč," říkal Chris smutně.
"Cože? Jak nezvládáš? Tak… tak se ti udělalo špatně, to bude zase dobrý!" přesvědčovala jsem ho.
"Ne, ty mě nechápeš, to nebude dobrý! Já jsem jednoduše na pokraji svých sil! Už-dál-nemůžu!" v poslední větě zdůraznil každičké slovíčko. "Us5 si za mě najdou někoho lepšího. Někoho, kdo o to všechno stojí,"
Otevřela jsem šokovaně pusu. "Ty… ty chceš opustit i Us5?? Na-nadobro??"
Sklopil hlavu. "Ano. Nemohl jsem jinak. Bylo - a stále je - toho na mě moc. Nezvládám to."
"A… ale… byl jsi u Us5 tak šťastný…" namítla jsem tiše, protože jsem si tím najednou nebyla jistá. Ale stačí si přece vzpomenout na ty jeho úsměvy, né?
"Byl," přiznal. "Ale už dlouho nejsem."
Tak teď už jsem brečela úplně.
"Ach né, Veru, neplač mi tu," přisunul se ke mně a objal mě. A já jen brečela.
A co čekáte? Na Chrisovi mi záleželo. Sice Richie pro mě byl všechno, ale hned po něm měl v mém srdci místečko Chris. A mně bolelo, že už bych ho neměla vidět. Že by měl skončit s Us5. Skončit se svými přáteli.
"Můžu tě o něco poprosit?" zašeptal Chris.
Naposledy, když se na tohle zeptal, se pak chtěl se mnou líbat. Něco takového, jako podvést Richieho, bych znovu provést rozhodně nechtěla. Ale fajn, nebudu Chrise obviňovat předem. "Jistě, cokoliv," přitakala jsem.
Koukl na mě. "Víš, kdyby se kluci dozvěděli, že se chystám odjet, chtěli by mě zadržet. Takže jim to neřekneš, že ne??"
Zamyslela jsem se. "No… tak… dobrá…"
"Děkuju," usmál se, i když smutně. "A… prosím, vezmi si tohle. Třeba jen dočasně…" vytáhl klíčky od jeho nablýskaně křiklavě zeleného Fordu.
"Cože? Chrisi, co já s tím? A jak chceš odjet, když mi dáš klíčky??" nechápala jsem ho.
"To je fuk, seženu si odvoz. Kluci by si všimli, že je moje auto pryč."
"Stejně si všimnou, že jsi pryč ty!"
"To jo, ale to už bych mohl být dost daleko na to, aby mě nestihli. A je mi blbý, nechat tu ty klíčky jen tak ležet. Pochop mě, prosím. Vezmi si je. Pak je třeba můžeš dát Jayovi nebo někomu, až… budu pryč. Prosím, Veru," podal mi je.
Vzdychla jsem a vzala si je.
"Děkuju ti, moc, moc ti děkuju," šeptal Chris a dal mi pusu na tvář.
Pohladila jsem ho po vlasech. "Bude se mi po tobě stýskat, Chrisi. Mám tě ráda. Jako nejlepšího kamaráda." A možná něco víc než to. Jako… milovaného brášku. "Kdy odjíždíš?"
Chris si skousl ret. "Já… nevím," řekl, ale v jeho očích jsem viděla, že neříká pravdu.
"Chrisi??"
"Opravdu nevím!" lhal.
"Fajn, fajn… klid, promiň," radši jsem přestala vyzvídat.
Chris lítal očima po věcech v místnosti. Asi byl dost nervózní. A pohledem se zastavil u mě. Spíš u mé ruky. Levé ruky. Se snubním prstýnkem.
Chvíli šokovaně hleděl. Rty se mu třásly. "V-vy se s Richiem budete… b-… b-brát?" řekl tichounce.
Zhluboka jsem se nadechla. Tak tady tohle asi Chrise muselo bolet. Jestli si doteď nebyl jistý jestli odjede, teď už asi měl jasno. "Ano, Chrisi." řekla jsem zdráhavě. Bolelo mě, ubližovat mu. Ale nedalo se nic dělat.
"Ach… j-já… no… eh… g-gratuluju… ehm… to, no…" koktal a asi se začal i potit. "Já jen… eh, m-musím si ještě dobalit pár věcí, tak jestli tě můžu poprosit, a-abys šla…?"
Smutně jsem se na něj podívala. Tak tímhle se mnou skončil. Zvedla jsem se. Chtělo se mi zase brečet. "Už jdu, Chrisi," zašeptala jsem a chtěla odejít. Ve dveřích pokoje jsem se naposledy otočila a setkala se s Chrisovým uslzeným pohledem. Pak jsem zavřela dveře, udělala pár kroků směrem k našemu pokoji a… a mé slzy vytryskly ven.
Došla jsem na pokoj. Tam byl Richie. Což nebylo dobré, protože jsem nechtěla, ať vidí, že brečím.
"Jéžiši, lásko moje, co se proboha stalo?" přiskočil hned ke mně a začal mi sušit slzy. Jako bych ho neznala.
"Tohle neřeš, Richie," zavzlykala jsem. "Tohle ti nemůžu říct. Alespoň zatím…" …a pak už bude pozdě. To ve mně vyvolalo další záchvat pláče a já zabořila hlavu do Richieho hrudi. Ten mě tak trochu dovlekl k posteli, kde mě do ní položil. A sedl si ke mně, mou hlavu si vzal do klína. Objala jsem ho kolem pasu a přitulila se k němu. Trošku to ve mně zahnalo pláč. Ale dostala jsem obrovskou chuť to Richiemu vyklopit.
"Richie já…" brblala jsem mu do trička. "…já ti to nemůžu říct. Slíbila jsem Chrisovi, že si to nechám pro sebe."
"Chrisovi?" zeptal se Richie.
Prudce jsem se posadila. "On chce opustit Us5!!" tak, a je to venku. Zradila jsem Chrise. Ale copak jde, neříct svému milovanému snoubenci, co vás trápí?!
Richie nevěřícně koukal. "C-cože? Děláš si srandu? Tohle není možný…"
Trhla jsem rameny. "Chce odjet. Má jakýsi syndrom vyhoření, nebo co to je. Chce odjet. On chce odjet!" brečela jsem.
Richie nechápavě koukal. A tak jsem mu vylíčila vše, co jsem věděla. Skončila jsem u Chrisova Fordu. "…a tady mi dal klíčky," otevřela jsem dlaň.
Richo si ty klíčky vzal. Zvláštně se mu najednou zalesklo v očích. Tak, jako když někdo kuje tajné plány. "Pohlídám je, zlatíčko. Už neplač. To bude dobrý, uvidíš." Hladil mě po tváři. "Vypadáš hrozně unaveně. Vyspinkej se. Třeba… ehm, zítra třeba můžeme zkusit něco vymyslet na Chrise. Ano? Bude to všechno dobré. Spinkej."
Jeho hlas mě doopravdy uspal. Z mé hlavy byly vypuzeny ty myšlenky na ten zvláštní tajemný záblesk v jeho očíčkách, já zavřela oči a v jeho klíně usnula.

Navstevnost za minuly tyden (24.8. 2009 - 30.8. 2009)

5. září 2009 v 20:01 | ♫ BaruSHka ♫
Pondeli: 399
Utery: 401
Streda: 396
Ctvrtek: 373
Patek: 373
Sobota: 365
Nedele: 431

Celkem: 2738
děkujeme moc že chodíte na náš blog =**