Listopad 2008

Osud nebo Náhoda? - 24. Díl

30. listopadu 2008 v 20:52 | LexiChris

Název dílu: První polibek
Soundtrack: James Morrison and Nelly Furtado - Broken strings

"Nerozumím tomu," šeptala jsem. "Tohle se může stát jen z obyčejného piva?"
"Ono to bude tím, že když jsme přijeli, pro Izzyho ten den ještě neskončil. Pil dál, ale už to nebylo jen pivo." Slyšela jsem Richieho.
Šokovaně jsem se od něj odtáhla, abych mu pohlédla do očí. "Copak se úplně zbláznil?"
"Verčo, víš," ozval se Chris. "Zkus se do něj vcítit. Každý z nás tam byl s někým, jen on…"
Zamyslela jsem se. Chris měl pravdu.
Richie, Chris, Vince, Jay a dokonce i - už do US 5 nepatřící - Mikel měli společnost, jen izzy byl sám. Musel být smutný.
"Kde je vlastně Mikel?" trklo mě.
Vince trhl rameny. "Ráno někam odjel a je pryč doteď."
Užuž jsem chtěla něco namítnout, když se mi z kapsy ozvalo 'Just Because Of You'. Byla to Míša.
"Haló?" zvedla jsem to.
"No, verčo, kde jseš?"
Zaskočila mě. "Proč?"
"Protože stojíme před tvým domem a ty nám neotvíráš!"
"Proč tam jste?" zeptala jsem se naivně. "Kdo?"
"No já a Lucka!" říkala Míša.
"Nejsem doma,"
"Toho jsme si všimly,"
Chvíli bylo ticho. "Ty brečíš?" řekla Míša, když jsem popotáhla.
"Ne. Vlastně… skoro. Ne, nebrečím." Snažila jsem se vysvětlit svůj stav.
"Co je?"
"Ále, nic zajímavýho."
"Ne, fakt, co se stalo?" naléhala Míša. To jí bylo podobné.
"Teď se mi o tom nechce mluvit!"
"Fajn no, nemusíš hned řvát! Kde jsi?"
Aha, a hlavně že ona na mě neřvala, když zjistila, že nejsem doma. "V centru."
"V centru?" opakovala šokovaně. "Co tam?"
"No nic. Jen tak tady sedím a kecám s US5. Den jako každej jinej." Řekla jsem a hlas se mi uprostřed věty zlomil. Každej jinej den se rozhodně Izzy nedostane do nemocnice.
"Ty jsi s US5?!" divila se.
"Hm,"
"Jedeme za tebou!"
"Ne!" vykřikla jsem.
"Cože?"
"Že ne… teď se to nehodí," zmírnila jsem tón.
"A to jako proč?" říkala Míša pohrdavě. "Víš, že tohle je trochu sobecký, být s US5 a ani nic neříct kamará-"
"Mějte se," řekla jsem a položila to. To byl hovor na dvě věci. Deptal mě ještě víc, než jsem byla.
Hlavu jsem si zase podepřela rukama. Bezva, jestli přijedou, klid tady rozhodně nebude. A já mám náladu na prášky…
Kluci chtěli vědět, o čem náš český telefonát byl. Ve zkratce jsem jim to vysvětlila.

"Takže sem teď jedou?" chtěl vědět Chris.
"Nevím," říkala jsem pravdu. Najednou jsem byla nesmírně unavená. Nejdřív Richiemu nevezmu bundu, pak mu třísknu dveřmi před nosem a teď Izzy cestuje do nemocnice. Bylo toho na mě moc a asi to šlo i poznat.
"Je ti dobře?" zajímal se Richie.
"Ani ne," přiznala jsem.
Richie vstal, podal mi ruku a když jsem se jí chytila, vytáhl mě na nohy. Pak mě začal vléct do schodů a dlouhou chodbou někam dozadu.
"Jdeš se mě zbavit?" zjišťovala jsem.
Richie se zasmál. "Tak nějak,"
Otevřel dveře do nějakého pokoje. Zaplavila mě vlna Richieho vůně.
"Tvůj pokoj?" hádala jsem, i když jsem věděla, že je zbytečné se ptát. Byla jsem si jistá, že Richie odpoví ano
"Ano. Měla by sis odpočinout," řekl.
"Tady?!"
"Máš něco proti?" zadíval se na mě.
"No… vlastně ne, ale-"
"Tak vidíš. Lehni si," cpal mě do svojí prostorné postele. Rezignovaně jsem ho poslechla. Pak mě trklo.
"Takhle?"
"Nosíš snad po kapsách pyžamo?" ptal se.
"No… to ne," přiznala jsem.
"Tak vidíš. Ale jestli ti to vadí, můžeš spát nahá. Mě to vadit nebude." Zazubil se. Já po něm na oplátku hodila polštář.
"Beru to jako že vysvlíkání se nekoná," zatvářil se naoko smutně, pak se ale rozesmál. Tak nádherný měl smích!
Hodil polštář vedle mě. Já vlezla pod deku. Richie si vedle mě lehl.
"Ty tu zůstaneš?" zajímala jsem se.
"Mám?" ptal se, s pohledem zabodnutým do mých očí. Mlčky - a skoro neznatelně - jsem kývla.
Richiemu po tváři přeběhl slabý úsměv, hned ale zmizel. Aniž by uhnul pohledem, zeptal se:
"Odstrčila bys mě i teď?"
Usmála jsem se. "To musíš vyzkoušet,"
Richie se taky přikryl dekou a objal mě pod ní kolem pasu. Já ho objala kolem krku a pak už jeho hebké rty splynuly s mými. Bylo to neuvěřitelně krásný! Líbala jsem se tu s Richiem Stringini!
Potom jsem se k němu pevně přitiskla a v objetí jsme usnuli

Writer: Verča

US5 Adventní kalendář

30. listopadu 2008 v 20:39 | Gabriella-Izzy
Brzy se začne odpočítávat, protože nás bude dělit od Vánoc pouze 24 dní! Každý večer bude na naší domovské stránce pro vás otevřené okno, které je zatím skryto. Všem členům Fanclubu se toto okno zobrazí automaticky.
FanCLub-Team a kluci z US5 vám přejí krásný vánoční čas!

zdroj:us5fanstation.de

Osud nebo Náhoda? - 23. Díl

30. listopadu 2008 v 17:56 | LexiChris

Název dílu: Sanitka
Soundtrack: Us5 - The rain

"Kruci," zamumlal dávivě Izzy. "Ty prášky nějak nezabíraj. Točí se mi hlava,"
"Co je s Richiem?!" Řvala jsem jak hysterka.
"Ver-" snažil se říct Izzy moje jméno, ale msto toho se ozvala hrozná rána, pak ticho. Izzy asi upustil mobil.
"Izzy!" Slyšela jsem v telefonu. Někdo asi přišel. "Izzy! Co je ti?! Sakra, co to tu všude je…?" pokračoval ten hlas.
"Haló?" zakřičela jsem. Ozvalo se šramocení, jak někdo bral telefon.
"Kdo je tam?" ozval se známý hlas. I přes mobil jsem poznala, kdo to je.
"Richie," vydechla jsem. Na druhé straně spojení byl opravdu Richie, kterému jsem se já sama nemohla dovolat, kvůli vypnutému telefonu.
"To těžko. Richie jsem totiž já," řekl.
"Já vím," zareagovala jsem.
Chvíli bylo ticho. Richie mě asi taky poznal.
"Verčo?" hlas se mu v půlce slova zlomil.
"Ano," dopověděla jsem.
"Já… ach…" řekl Richie, ale pak už se ozvalo jen pípání. On to položil.
Něco se dělo. Co bylo s Richiem? Proč Izzymu spadl mobil? Proč už se pak Izzy neozval? Proč mi to Richie položil?
Už jsem měla jasno. Jela jsem tam.
Vyskočila jsem zpod peřiny, obula jsem se, popadla mobil, klíče, prachy a vyběhla jsem směrem na zastávku.
Tramvaj měla jet až za 10 minut.
"Kruci," zamumlala jsem.
Pohled mi padl na stříbrné auto u kraje, s černo-žlutým páskem na bocích. Přeběhla jsem tam a zaťukala na sklo taxíku, kde zrovna řidič svačil. Mrzutě stáhl okýnko.
"Co je?"
"Svezete mě?" požádala jsem.
"Teď jím," řekl.
"No a?! Já teď zase stojím! Spěchá to!"
Podezřívavě se na mě zadíval. "Rychlá jízda?"
"Nejspíš jo," přiznala jsem.
Zamyslel se. "Kam to bude?" řekl po chvilce ticha.
V duchu jsem zajásala a otevřela si vzadu dveře. "Hotel Imperial,"
Taxikář bez otázek odložil chlebík a nastartoval.
"Rychleji, prosím," žadonila jsem, když jsme jeli bezmála čtyřicítkou.
"Fajn," řekl prostě. "Někde hoří?" přidal rychlost.
"Dá se říct,"
"Hm," dál se o to nezajímal.
Když jsme jeli po hlavní cestě, za náma se vynořil zvuk sanitky. Sakra, budem muset zajet ke kraji, aby mohla projet, přemýšlela jsem.
Sanitka byla ještě ale daleko za námi. Žádný zácpy nebyly a my byli u Imperialu skoro za pět minut. Jeli jsme rychle a tak nás sanitka nedohnala. Proč jsem ale měla pocit, že jsem ji nepřestala slyšet?
Taxikář prudce zabrzdil před hotelem. "Bude to dvě stě šedesát tř-"
"Tři sta," skočila jsem mu rychle do řeči, hodila na sedačku tři kila a vyskočila jsem. Když jsem vbíhala do hotelu, slyšela jsem, jak za mnou volá své díky. Proč, kruci, ta sanitka zastavovala tady?
Nedbala jsem křiku recepční, která se mě snažila zastavit kecama že tam nesmím a tak, a vyběhla jsem po schodech nahoru. Když jsem zahýbala za roh, s někým jsem se ošklivě a prudce srazila.
"Sakra!" řval naštvaně. Zvedla jsem k němu oči. Byl to Jay. Vypadal udiveně, když zjistil, kdo jsem.
"Verčo?" nevěřil vlastním očím.
"Jayi! Co se to děje? Proč je tady takový blázinec?" řekla jsem těsně před tím, než se nahoru začali hrnout záchranáři s lehátkem.
"Izzy," říkal Jay, když uhýbal záchranářům. "Izzy zkolaboval."
Vytřeštila jsem oči. "Zko-zkolaboval?!"
Jay ale už neodpověděl a řítil se za sanitkáři. Já běžela za nimi taky.
Vstoupili jsme do nějakého pokoje a šli rovnou k záchodu. Viděla jsem tam klečet Richieho, v ruce měl Izzyho mobil a pod Richiem - mimo zvratky - ležel sám Izzy. Richie, když si všiml záchranářů, odskočil, aby uvolnil cestu.
Pak si mě všiml. "Verčo?! Co tady-"
"Klid, prosím!" přerušil ho sanitkář ošetřující Izzyho a Richie poslušně zmlkl. Začal mě však probodávat pohledem.
V místnosti se najednou objevil Vince, Chris, Lou a další. Vince a Chris mě pozdravili kývnutím hlavy, pak ale pozorovali izzyho na lehátku. Přešel k nám jeden ze záchranářů.
"Není na tom - díky rychlému zavolání - moc špatně, naštěstí," říkal nám. "Ale máme podezření na otravu alkoholem."
"Cože?!" křičel naštvaně a nervózně Lou. Záchranář totiž mluvil česky. Přeložila jsem jim, co říkal, i když se tvářil že by to dokázal sám. Pak jsem se otočila na Izzyho.
"Izzy," zašeptala jsem. Bylo mi ho fakt líto, i když jsem ho jinak moc v lásce neměla.
Izzyho odvezli do sanitky. Spolu s ním tam naskákali Lou a Jay, víc lidí tam nepřipustili. Já ale chtěla jet taky. Cítila jsem vinu.
"Budu překládat!" prosila jsem.
"Umíme anglicky," odpálkoval mě záchranář.
"Ale… já si s Izzym povídala těsně před tím než přišel o vědomí. Mohlo by se vám to hodit." Nevzdávala jsem to.
"Mohlo by," přikývl. V duchu jsem předčasně zajásala. "Možná později," dodal.
Vzdychla jsem. Všichni jsme vyčkali odjezdu sanitky, pak jsme se nahrnuli dovnitř. U recepce jsem se skácela do křesla. Nutno podotknout, že když mě sekretářka viděla mezi US5, zmlkla.
Co když jsem za to mohla já? Třeba jsem ho přes ten mobil nějak rozrušila a on… podepřela jsem si rukama hlavu.
"Verčo?" ucítila jsem na rameně něčí ruku. Ani jsem nemusela zvedat pohled, abych zjistila, kdo to je.
"Richie. Promiň mi to dneska. Něco ve mně škublo a-"
"To je v pořádku." Řekl.
"Ne," podívala jsem se na něj uslzenýma očima. "Zlobíš se."
Všiml si, že mám na krajíčku. Sedl si vedle mě a pevně mě objal. Odevzdaně jsem se k němu přitiskla.
"Myslel jsem si, že…" potřásl hlavou, jakoby chtěl vyhnat nějakou myšlenku.
"Že co?" Zeptala jsem se.
"Že… že jsem se ti…" zasmál se bez známky radosti. "Že jsem se ti znechutil."
Škubla jsem sebou. "A to sis myslel proč?"
"Protože… tak rychle si utekla…" přemýšlel nahlas.
Přitiskla jsem se k němu ještě víc, na znamení, že nic takového jsem si nemyslela. Cítěla jsem, jak mě pohladil po vlasech. Chris, Vince a ostatní nás jen mlčky pozorovali. Pro mě v tuto chvíli existovalo jen Richieho objetí a slza, která mi pro Izzyho tekla po tváři.

Writer: Verča

Lego Show-videa

30. listopadu 2008 v 13:39 | Gabriella-Izzy |  Videos
zdroj:us5-fanclub.ucoz.lv

Osud nebo Náhoda? - 22. Díl

30. listopadu 2008 v 10:14 | LexiChris

Název dílu: Izzyho telefonát
Soundtrack: Fate magazine - Každou vteřinou

Padla jsem na postel. Chris Stringini mi chtěl dát pusu. Richie. Mně!
Proč jsem odmítla? Proč jsem ho odžduchla? Proč jsem mu práskla dveřmi před nosem? Musel se cítit strašně.
Vždyť to byl ten sladkej kluk z US 5. Ten, se kterým jsem si polibek vždy jen představovala. Mohl se ale změnit v realitu. Já ji ale odmítla. Proč?
Do Richieho to byla jen hvězdná zamilovanost. Celou tu dobu. Prostě se mi líbil (ještě líbí), byl (je) hvězda… ale milovat ho doopravdy? To nejde. Asi. Já nemůžu. Richie má na lepší než jsem já. Stačí hledat a nespoléhat na blbou náhodu, že jsme se jednoho dne jen tak srazili… ale byla to fakt náhoda? Co když to byl osud?
Ne! Richie není kluk pro mě. Jak ráda bych s ním chodila, ale… kazila bych mu tím život. Jo. Zakazuju si další takové věci s Richiem, jako bylo tamto u dveří.
Ale přece… kdybych tím Richiemu kazila život, kdykoliv by se se mnou mohl rozejít. Bolelo by to, ale…
Kruci! Co to tu plácám!? Vždyť bydlí v Německu! Nebo taky se to dá brát, že až v Americe! To si myslím, že zůstanou v Česku, nebo co? A já chci být s ním, když už bych s ním chodila, ne že bude někde na druhém konci světa (vzhledem k Americe).
Ale… možná by se to dalo nějak vyřešit, a…
Tak už dost! Už mě ten boj v mé hlavě nebaví. Svědomí, už se konečně dohodni! Ale která možnost je dobrá, a která špatná?
Konečně jsem se rozhodla. V hlavě jsem se hádala celých 40 minut. Pokud Richie stihl tramvaj, už by měl být v hotelu.
Popadla jsem mobil a najela na Richieho číslo.
"Váš kredit je nízký. Na účtu máte 29 koruny a 36 haléřů," ozval se automat. Bezva, volání do německých sítí - jakou má asi Richie - se nevyplácí, vzhledem k mému Vodafone. Jestli mi dojde kredit než mamka přijede…
"Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s volaným číslem spojit. Je buď vypnuté, nebo nedostupné. Zkuste to, prosím, později." Ozval se zase česky umělý hlas, poté anglicky.
Achjo. Richie má buď omylem vypnutý mobil, nebo kvůli mně schválně.
"Má se mi ozvat," utěšovala jsem se, ale pochybovala jsem, jestli to udělá.
Jak jsem stále ležela na posteli, skrčenou dekou jsem se přikryla a přitáhla si ji až k bradě. V oblečení to sice nebylo moc pohodlné, ale byla jsem unavená.
Pomalu jsem se oddávala do říše snů, když najednou…
"Everybody, listen up,
US 5 are back again!
Just you get competetion,
No need for second hand."
Relax. Melodie pro neznámá čísla (pro známá čísla bylo 'Just Because of You', pro zprávy 'In the Club' a jako budík 'Rhythm Of Life').
"Haló?" Zvedla jsem to.
"Haló?" opakoval člověk na druhém konci divným přízvukem. "Co to, sakra, je? Jakési 'haló?'" ptal se anglicky.
"Kdo je tam?" chtěla jsem vědět stále česky.
"Vůbec ti nerozumím," říkal anglicky ten druhý a telefonem se rozléhal smích.
"Kdo je tam?" přeložila jsem svou českou otázku do angličtiny.
"Moment," řekl hlas a začaly se ozývat ošklivé zvuky. Skoro jakoby někdo zvracel. V tom mě něco napadlo.
"Izzy?"
"Jo," řekl hlas na druhé straně chraptivě.
"Izzy," zopakovala jsem nevěřícně.
"Hele," slyšela jsem Izzyho mezi těmi ošklivými zvuky. "Mám tu pro tebe prácičku. Možná, že teď by se mi šiklo to tu trochu vytřít. Fuj,"
Vzdychla jsem. Ten se nepolepší. Místo odpovědi na jeho nabídku jsem se zeptala:
"Je ti dobře?"
"Jasně. Člověk s kocovinou jak balvan skáče radostí," řekl ironicky.
Tvoje chyba. Neměls tolik pít, řekla jsem si v duchu.
"Jak víš moje číslo?" trklo mě.
Ticho. Jen zvuk jakoby někdo něco pil. Snad se Izzy nechce "vyléčit" stejnou věcí, kvůli které se dostal do takového stavu? Alkoholem?
"Izzy?"
"No víš, já…" ozval se po pauze. "Jsem se z tvého mobilu prozvonil,"
"Cože?! Já ti půjčovala svůj mobil?"
Ticho.
"Tak Izzy!"
"Ne," řekl. "Nepůjčovala,"
Pak zase zvracel.
"Vzal jsem si ho…" ozvalo se po chvilce. "… sám. Když včera… jsi mě držela u Chrisova auta…"
"Ty si to pamatuješ?" divila jsem se.
"Trochu… docela…" říkal.
"Notoriku," odsoudila jsem ho.
"Hm. Ale máte dobrý pivo," řekl. Pak si asi znovu vzpomněl na včerejšek a zase zvracel.
Něco mě napadlo.
"Izzy? Je tam Richie?"
"Na záchodě v těchhle zvratkách stěží vydržím sám, Richie ani nikdo jinej mi společnost nedělá. Tedy ne, není."
"Myslela jsem… jestli už přijel?" ptala jsem se.
"To jo," řekl Izzy. "Kvůli němu jsem ti vlastně původně volal."
Bodlo mě u srdce. "Co se stalo?"
Ozvaly se zvuky jako když někdo dutinou ústní vyprazdňuje žaludek. Teď mě ale Izzyho kocovina nezajímala. Pak se ozvalo nějaké šustění, jako když někdo něco rozbaluje.
"Izzy! Tak co je? Co se stalo Richiemu? Izzy!" řvala jsem do mobilu.

Writer: Verča

Nezapomeňte!

29. listopadu 2008 v 19:03 | Gabriella-Izzy
Jooooooooo teď jsem si vzpomněla! :D xD Nezapomeňte se dnes dívat na Lego Show !!!

!!! Lego Show - Sat 1 - 20:15 !!!

Osud nebo Náhoda? - 19. Díl

29. listopadu 2008 v 18:46 | LexiChris

Název dílu: Bunda
Soundtrack: Three doors down - If i could be like that

"Bezva, tak teď jsem zlodějka." Řekla jsem a dívala se na Richieho bundu.
Co budu dělat? Žádný kontakt na Richieho nemám. Leda že bych zašla do jejich hotelu… ale přece to, že mu chci vrátit bundu, může říct každý. Asi by mě nepustili.
Svezla jsem se na židli.
"Ukradla jsem bundu Richiemu z US5." Vrtěla jsem hlavou.
Dala jsem bundu přes opěrátko. Chtěla jsem si dát dlouhou koupel. Byla jsem hrozně unavená.
"Ale fuj," podívala jsem se na rifle. Sice nevypadaly špinavě, ale linul se z nich pach kouře z ohně, kterým jsem nejspíš načuchla na hradě u toho bufetu. Jak tam seděl Izzy a oni tam grilovali…
Začala jsem vytahovat věci z kapes, protože jsem kalhoty chtěla hodit do pračky.
Mimo mobil, klíče a peněženku jsem v kapse objevila nějaký lísteček. Nebylo neobvyklé, že jsem si ve škole psala dopisky a pak je strčila do kapsy, ale zrovna dnes jsme si nic nepsaly. Byla přece sobota. Respektive za hodinu už měla být neděle.
Rozbalila jsem malý papírek. Takový rukopis jsem nikdy neviděla, tudíž to nebylo od žádné kamarádky.
Vylo to nějaké devítimístné číslo. A pod ním napsané jedno prosté slovíčko, vysvětlující to; číslo, kdo mi tam dopis dal, kdo ho napsal…
Chvilku jsem musela luštit, jelikož písmo měl ten člověk sice stylové, ale nebyla jsem na něj zvyklá.
Po rozluštění se mi málem zastavilo srdce. To slovo bylo…
Richie.
Richie mi dal číslo svého mobilu. Zatřásla jsem hlavou, abych se z toho šoku dostala.
Ale… co když mi to do kapsy nedal Richie? Co když to byl nějaký vtipálek…?
Přesto jsem si do mobilu to číslo uložila pod jménem 'Richie'. Hodila jsem rifle do pračky. Říkala jsem si, že když už tu mám Richieho bundu, taky mu ji vyperu, ale nechtěla jsem mu hrabat do kapes. A taky bych tu bundu - kdybych ji vyprala - připravila o tu nádhernou vůni Richieho. I když on to asi bere jinak.
Nakonec jsem stejně do těch jeho kapes šáhla. Ulevilo se mi, když jsem tam našla jen balíček kapesníků. Přece jsem se Richiemu nechtěla hrabat v soukromých věcech…!
Kapesníčky jsem nechala na stole a bundu jsem šetrně dala do pračky. Nakypala jsem tu nejvoňavější aviváž s kokosem (mňam!). Přihodila jsem ještě do pračky pár svých věcí ať nejede poloprázdná, zapla jsem ji a šla jsem se vykoupat. Ve vaně jsem jako vždy pobyla nějakou tu hodinu. Poté jsem věci dala na topení a šla spát.
Probudil mě až rámus co vydávali dělníci, co chodili za okny po lešení; náš dům se totiž zateploval a oni u toho dělali hroznej rámus. No, 'náš dům' zrovna ne, spíše dům s naším bytem 4+1.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem zkontrolovala vypranou Richieho bundu na topení (a zašla si na záchod xD). Co když jsem na pračce něco blbě naťukala? Kdo se má v takové změti tlačítek orientovat? To by bylo hodně blbý, kdybych zničila bundu Richieho Stringini…
Bunda byla naštěstí v pořádku, dokonce i suchá. A to byla prána teprve před osmi hodinami a topení jsem (debil) zapomněla zapnout!
Bude Richie ještě spát? Že bych mu zavolala že mám jeho bundu… ale… já nevím. Co když to fakt není jeho číslo? Ale co když je? Dokážete si představit, jak jsem byla nervózní? Začínalo mě i bolet břicho.
Vzala jsem mobil a vyťukala Lucčino číslo. Sice ji mám v seznamu, ale její číslo si pamatuju nazpaměť. Stejně jako číslo mamky a Míši. A svoje, samozřejmě.
Dlouho bylo ticho.
"No?" ozvalo se ospale po třech minutách vyzvánění.
"Lucko? Asi jsem tě vzbudila, že?"
"Jo."
"Promiň. Myslela jsem, že už spát nebudeš…"
"Ale spala jsem. A ty se divíš, po včerejšku?"
"Nedivím."
"Tak proč nespíš?"
"Mám… mám malej problém."
"A?"
"Já nevím, jestli - ti to vysvětlovat - má cenu, protože jsi taková protivná po ránu,"
"Kdo by nebyl? Vzbudilas mě!"
"Já vím,"
"No, tak co?"
"Mám doma bundu od Richieho."
Chvilku bylo ticho.
"Cože?! Tys Richiemu ukradla bundu?"
"Ne!" bránila jsem si, i když právě to jsem si o sobě myslela. "Prostě jsem ji měla na sobě a zapomněla jsem mu ji vrátit."
"No jasně," nevěřila mi.
"Ale vážně. Nebylo to schválně."
"Ok. Tak bys mu ji ale měla vrátit. Nebo si ji chceš snad nechat?"
"Ne! Chci mu ji dát! Ale… co si o mně bude myslet, když jsem si 'nechala' jeho bundu?"
"Nevím, ale když mu ji nevrátíš, bude to horší."
"To jo,"
"Však jsou v Imperialu, ne?"
"Já… Richiemu asi zavolám…"
"Ty máš jeho číslo? No, my s Vincem jsme si zapomněli povyměňovat čísla,"
"Hm," řekla jsem jen, protože se mi nechtělo vysvětlovat, jak jsem k Richiemu číslo přišla. Alespoň ne po telefonu.
"A v čem je problém?" řekla Lucka.
"Já," polkla jsem. "Se stydím,"
"Aha. Tak to problém je."
"Je," přitakala jsem.
"Ale v tom ti já asi nepomůžu."
"Hm. Jen jsem ti to chtěla říct."
"Tak jo."
"Ahoj,"
"Čau,"
Položila jsem to. Co jsem od toho hovoru čekala? Že snad Lucka to nějak vyřeší, nebo co? Možná jsem jen chtěla radu…
Vzdychla jsem. Najela jsem v mobilu v seznamu na Richieho jméno.
Mám nebo ne?
Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla zelené tlačítko 'volat'.
"Voláte mimo síť Vodafone," bla bla bla.
Chvilku to zvonilo. Měla jsem sto chutí to položit. Nemluvě o kreditu! Najednou se ale ozvalo anglicky:
"Prosím, Stringini,"
Mlčela jsem. Byl to opravdu Richie!
"Haló?" řekl netrpělivě.
"Ehm, Richie?" chtěla jsem se ujistit. "Tady-"
"Verčo!" skočil mi do řeči. Asi mě poznal podle přízvuku. "Rád tě slyším,"
"Eh… no já tebe taky. Víš… já jsem ti včera omylem něco přibrala," mluvila jsem třesoucím se hlasem.
Richie se k mému údivu zasmál. "Já vím,"
Richieho smích mě trošku uvolnil. Nevypadal, že by mu to tolik vadilo.
"To svoje číslo dáváš do kapsy každé fanynce?" rýpla jsem si.
"Ne, jen jedné," řekl.
Polkla jsem. To bylo lichotivé.
"Abys mi zavolala ohledně té bundy," pokračoval.
Cože? Ale… to by znamenalo, že věděl, že si tu bundu nechám. Věděl, že zapomenu a nepřipomněl se. Schválně. Abychom měli důvod se vidět. Proto včera na zastávce s jistotou řekl, že se uvidíme. A to samé po koncertě na škole - dal mi V.I.P. lístky. Proto věděl, že jsme spolu nebyli naposled.
"Jsi mazanej," vypadlo ze mě, i když jsem si to chtěla jen myslet, ne říct nahlas.
Slyšela jsem krásný smích. "Snažil jsem se,"
A já se tady můžu nervovat, co si o mě Richie bude myslet, že…
"Tak se sejdeme, ne?" řekl.

"Proč?" nechápala jsem. "Ach tak. Jistě,"
Richie se zase zasmál. "Samozřejmě kvůli té bundě. I když už se sejdem, můžem někam zajít, ne?"
"Dobře," váhala jsem. "Jak chceš."
"A copak ty ne? Ty nechceš?"
"Chci! A moc!"
"No proto," smál se. "Řekl bych, že pro tebe zajdu, ale nevím, kde bydlíš, takže si asi budeme muset dát spicha někde poblíž hotelu. Jestli ti to nebude moc vadit,"
"Jistě. Přijedu. Třeba rovnou před něj, ne? Vždyť hned tam je zastávka."
"No… jo. Sice je tu dav, ale já si tě najdu. Budu čekat. Tak… o půl dvanácté? Můžeme zajít někam na oběd,"
Na obědě s Richiem? Byla jsem zaskočena.
"Dobře. Přijedu. Zatím ahoj."
"Ahoj. Těším se! Na tebe i bundu. Pa!" se smíchem položil.
Teda, dopadlo to líp, než jsem čekala.
Mám rande s Richiem Stringinim!

US5 oficiální shop

29. listopadu 2008 v 11:35 | crazygirl
V US5 oficiálním shopu přibyli nové věci a to i s novým členem skupiny Caycem:
Kaffeetasse - Gruppenmotiv
Kaffeetasse - Cayce

Osud nebo Náhoda? - 21. Díl

29. listopadu 2008 v 10:36 | LexiChris

Název dílu: V Porubě s Richiem
Soundtrack: Adam Lambert - Time for miracles

"První dojem je dobrý," soudil Richie, když po půlhodince jízdy spatřil kousek Poruby.
Kývla jsem. Podle mě je Poruba nejhezčí část Ostravy, ale je to můj názor.
"Nic moc tu není, ale alespoň to není jako v centru, kde nenajdeš ani kousek trávníčku…" řekla jsem.
Procházeli jsme se tak nějak všude a kecali o všem.
"Co hotel?" zeptala jsem se.
"No… je dobrý. Luxusní. Pohodlný. Hezký. Dobře, z venku moc ne, ale zevnitř je to fakt nádherné. Ale…" zamyslel se. "Máte tu upištěný fanynky. Takové jsem ještě nezažil."
"Upištěný?" zopakovala jsem.
"Ve dvě ráno mě vzbudil nějakej řev na ulici. Nejspíš alkohol. Ale když jsem konečně po hodině čučení do zdi usnul, ve čtyři ráno pod okny začaly řvát fanynky. Měly i nějaký petardy. No vážně! Nevím, asi se nás snažily vzbudit brzo, ať nás mají jen pro sebe, nebo já fakt nevím… asi by to chtělo, abychom spali někde v anonymitě, než v nějakém hvězdičkovém hotelu."
Zamyslela jsem se. "Richie… něco mě napadlo… ale to… jsem blázen…" pletla jsem páté přes deváté.
Richie se na mě zmateně, ale zároveň zvědavě, díval.
"Prostě," vyhrkla jsem. "Možná byste mohli bydlet u mě. Pokud by vám nevadilo, že žádnej Imperial**** to teda není."
Richie chvíli šokovaně koukal.
"Byl to jen návrh," hájila jsem se před jeho pohledem.
"No," začal Richie. "To by opravdu šlo?"
"Jistě. Moc místa tam není, ale snad bychom se vlezli…" přemýšlela jsem. "Vlastně se tam můžeme jít podívat. Stejně ti musím dát tu bundu."
Richie přikývl. "Veď,"
Šli jsme směrem můj domov. Museli jsme projít kolem školy. Téměř jsem si byla jistá, že tam někdo bude. Vždycky tam mají lidi ze školy srazy.
A byl. Čtyři barvínky; dvě z septimy A, dvě zbylé z B. Samozřejmě byly obklopeny kluky z obou tříd, kluky, co už z naší školy vyšli i kluky, kteří na naší školu nechodí nebo nikdy nechodili.
Já a ony jsme se zrovna nemusely. V jiném případě bych kolem nich prošla bez povšimnutí, ale kluk vedle mě probudil pozornost. A ještě k tomu hezkej.
Richie si všiml zdroje mé nervozity. "To asi nebudou kámošky, co?" řekl mi, když si všiml jejich pohledů.
"Ne," řekla jsem. "To rozhodně ne. Moc v lásce se nemáme. Připrav se, že každou chvilkou na nás křiknou."
"Hej! Veroniko! Můžete sem na chvilku?" zařvala na nás Katka z Áčka. Nechápu, proč bychom tam měli chodit. Co mají v plánu?
Přeložila jsem Richiemu co Kačena říkala.
"Fajn," zareagoval.
"Cože?" nevěřila jsem, že tam chce fakt jít.
"Pojď. Jen zjistíme, co chcou." Přesvědčoval mě.
"Ale, já to nepotřebuju-"
"Neboj se."
Bojím se, řekla jsem si v duchu. Trhla jsem rameny a nervózně jsem ťapkala za Richiem, který odhodlaně mířil k lidem ze školy.
Když jsme přišli, Katka chtěla něco říct, ale zasekla se, když si prohlédla Richieho.
"Jak… jak se jmenuješ?" zeptala se ho.
"Co se staráš?" vyjela jsem za Richieho, který ani jedné z nás nerozuměl.
"Jen jsem se zeptala!" říkala.
"Proč?" chtěla jsem vědět.
"Protože mi někoho připomíná." Odpověděla prostě. "A to neumí mluvit sám?"
"Umí, ale ne takhle,"
Podívala jsem se na Richieho. Mohla jsem přiznat, že je Richie Stringini? Nebo si to chtěl nechat pro sebe, i když ho lidi poznávají? Ta kšiltovka zabírá jen na dálku.
"Chce vědět, jak se jmenuješ." Řekla jsem Richiemu.
Kývl. "A ty to snad nevíš?" otočil se však - neočekávajíc odpověď - na Katku. "Jsem Richie." Řekl svým rodným jazykem.
Katka anglicky uměla. A téměř všichni přítomní. "Já se ptala na pravé jméno," řekla, taky anglicky.
"Však jo," odpálkovala jsem ji.
"Richie jo? Hahaha." Smála se, ne však radostně, ale hořce až pohrdavě. "Ten Richie z US5? Nepopírám, že jsi mu podobnej, ale-"
"Ale?" chtěl vědět Richie.
"Ale co bys dělal tady?"
"Měli tu koncert," řekla jsem.
"Já vím! Byla jsem na něm." Chlubila se Kačena.
Užuž jsem chtěla říct, že já byla dokonce ve V.I.P. zóně a zákulisí, ale Richie mě zastavil.
"Zpívali jsme i tady," připomněl Richie a ukázal na školu. "Takže bys měla vědět, že jsme tady."
"Jo," řekla. "Ale já myslela teď, tady a hlavně s ní!"
Richieho ta narážka nevyvedla z rovnováhy. "Co tady dělám? Chodím."
Všichni mlčeli. Richie je asi hezky setřel.
Katka zašmátrala v kapse. Vytáhla skrčený papírek, rozbalila jej a ukázala Richiemu.
"Ten dopadl," konstatoval Richie. Natáhla jsem krk, abych se podívala co na tom papírku je, Kačena ale s úšklebkem ucukla a schovala ho do kapsy.


"Naše podpisy," řekl mi stejně Richie, co tam bylo.
"Hlavní je, že je mám." Řekla Kačena. "Ty máš taky jejich podpisy?" otočila se na mě.
Polkla jsem. "Ne,"
Richie se podivil. "Opravdu?"
Pokrčila jsem rameny. Právě kvůli lidem jako je Katka, jsem se nedostala ve škole k podpisu. Lidi se hrozně tlačili. A na koncertě v Čez Aréně US5 autogramy nedávali, pokud si dobře vzpomínám.
Richie mě takticky objal kolem ramen. "Ale to se dá napravit. Dám ti jich kolik budeš chtít."
Kateřininy oči si prohlídly Richieho ruku, co mě objímala a zahořely závistí.
"Tak my pokračujeme," řekl Richie, chtěl vyjít a začali si celkem věcně zpívat 'Here We Go'.
"Počkej," zařvala Katka. "Nechceš si někdy někam se mnou vyjít? Nebo snad tě tady Veronika nepustí? Ty s ní chodíš?"
Richie odpověděl pouze na první otázku. "Na něco takového nemám čas."
"Aha, jasně. A na ni čas máš, že?" řekla sarkasticky.
"Jistě," řekl, otočil se k ní zády a opět si začal zpívat: 'Here We Go! I am not the kind of guy, who's just standing by…'
"Co si o sobě myslí?"
"Proč jde s ní?"
"Kam jdou?"
"Co na ní vidí?"
To vše jsme slyšela za mnou, už česky. Asi je pěkně šokovalo, že holka jako já, která ani nechodí s žádným obyčejným klukem, se najednou objeví s Richiem z US5.
"To bylo dobrý," zhodnotila jsem Richieho výkon.
"Já doufal," usmál se.
"Hele, Richie… tak mě napadá… jestli se rozhodnete, že budete nějakou dobu bydlet u mě, kde chcete parkovat limuzínu?"
"Obejdeme se i bez ní. Akorát Chris a Jay asi budou chtít mít svoje autíčka na očích."
Kývla jsem. "To jo. S tím počítám."
Došli jsme k mému vchodu v ležatém paneláku, vysokém asi pět pater a čerstvě zatepleném a natřeném na oranžovo v různých odstínech. Dělníci už skládali lešení, a posunovali se doslova o dům dál.
"Pěknej dům," usoudil Richie.
"Hm,"
Vyšli jsme do prvního patra. Nacházely se tam troje dveře. Přešli jsme k těm úplně vlevo a já je odemkla. Naskytl se nám pohled na naši předsíň s lesklou hnědou podlahou, dřevěnými skříněmi a bílými stěnami.
"Moc hezké," znovu chválil.
Vešla jsem dovnitř. "Jestli chceš, pojď dál."
Richie se vyzul přede dveřmi - i když jsem mu říkala, že to není nutné - a vstoupil do - na tři týdny - jen mého bytu.
"Taky musím chodit do školy, takže byste se tu o sebe museli postarat sami. Žádný služebný nemám." Řekla jsem.
Richie se zasmál. "Jo. S tím zas počítám já."
"Ok," kývla jsem. "Chceš to tu ukázat teď nebo až potom?" zeptala jsem se ho, ale zbytečně, protože to už jsem mu to začala ukazovat. Kuchyně a předsíň sladěná do hnědo-bílá, ložnice mamky a pokoj bráchy Michala (jelikož asi i ty budou potřeba), obývák, koupelna a nakonec můj pokoj.
"Nelekni se," otevřela jsem svůj pokoj.
"Wow," vydechl Richie.
Po levé straně od okna byla velká skříň s oblečením, před ní postel a noční stolek s lampičkou. Celá stěna na postelí byla zaplněna plakáty US5, psů a vlků. Od okna po pravé straně byl psací stůl s různými krámy a počítačem, pak zrcadlo, skříň zase s krámy. Nad stolem byly opět plakáty se stejnou tématikou, akorát tam byl ještě Jack Sparrow, Jesse McCartney, z filmu Twilight a pár diplomů.
Richie si šel z blízka prohlédnout diplomy. "Agility?" četl.
"Sport se psy," řekla jsem neochotně, moc se mi událost s mojí milovanou border kolií Abby vysvětlovat nechtěla. Richie poznal, že se mi o tom těžko mluví a přešel k teráriu na skříni vedle stolu.
Polkl. "Chováš pavouky?"
"Ne," zasmála jsem se.
Jack, jakoby věděl, že se bavíme o něm, vylezl ze svého úkrytu ukázat se Richiemu.
Richiemu utekl výkřik.
Smála jsem se. "Ty se ho bojíš? Takového miminka?"
"Jen jsem se lekl," bránil se Richie a prohlížel si bezpečně přes sklo mého hada Jackieho. Jack byl stejně zvědavý jako Richie. Odsunula jsem skleněná dvířka terária. Richie byl v ten okamžik na druhé straně pokoje.
"Proč… proč to pouštíš ven?" koktal přiškrceně.
Vzala jsem svoji malou půlmetrovou užovku červenou do ruky. "Protože se prej nebojíš," řekla jsem Richiemu. "A není to 'to' ale 'Jack'."
"Jack, zopakoval Richie a udělal váhavý krok k nám.
"Neboj, není slizkej, jak hodně lidí tvrdí, že prý hadi jsou." Uklidňovala jsem ho.
Richie zdráhavě zvedal k Jackovi ruku. "A… ne-nekouše?"
"Ne," řekla jsem. "Ale to mi připomíná, že vlastně už dva týdny nejedl,"
Richie rychlostí světla odskočil co nejdál. Lekla jsem se jeho reakce, a kdyby se Jack nedržel mě sám, asi by spadl. Pak jsem se ale rozesmála. "Neboj se, ty jsi na něj příliš velký sousto."
Richie zřejmě přemýšlel, zda se zase přiblížit.
K Richiemu jsem však přistoupila jí. "Podržíš ho?"
Richie rozhodně zavrtěl hlavou. "Proč ho nedáš zpátky?"
"Protože tak se ho nepřestaneš bát."
"Jsi na mě zlá," tvrdil Richie.
"Když myslíš… podrž ho, prosím." Stála jsem si na svém.
"Jestli mě kousne, bude to tvoje vina," řekl Richie ale i tak natáhl pomalu ruku.
"Myslím, že teď je u tebe pravděpodobnější infarkt, než Jackieho kousnutí." Pomalu jsem pokládala Jacka na Richieho třesoucí se ruku.
"P-proč vytahuje ten jazyk? To si mě chutná?" děsil se Richie.
"Jo," řekla jsem a chytila zespodu Richieho ruku, aby neucukl, což měl v plánu. "Ježiši, neboj se Richie! Kdyby byl Jack nějakej kousavej had, ani ho nepouštím! Takovej mazel jako on by tě kousl jen v případě, že bys držel myš! Ten jazyk mají hadi jako hmat. Nerozumím, čeho se bojíš!"
Richie se na mě smutně podíval. Achjo, takhle řvát jsem nechtěla. "Promiň," řekla jsem.
Jack byl na Richieho ruce a já ty svoje pomalu odtáhla.
"Ty… ty jdeš pryč?" zeptal se opatrně - asi abych na něj zase nezačala křičet -, když jsem šla ke dveřím.
"Pro myšku," odpověděla jsem bez ohlédnutí.
V kuchyni jsem z mrazáku vytáhla krabičku s nápisem 'Jackie'. Vzala jsem z ní jedno myší hole, dala jsem ho pod horkou vodu a po chvilce jsem s ním přišla za Richiem.
Když viděl, co držím, objevil se u něj zděšený výraz. "Jak kruté."
"Už není živá," namítla jsem.
"Právě,"
"Lepší než aby pomalu umírala u Jacka v břiše, ne?"
"Ach, takže pomalé zmražení je méně kruté, chápu-li to dobře?" zvedl jedno obočí.
Zamyslela jsem se. "Na tom asi něco bude. To mě nenapadlo."
"A… neříkala si, že kouše jen když někdo drží myš?"
"Říkala. Neboj, tohle po tobě chtít nebudu." Řekla jsem.
Richie Jacka položil opatrně do terária. "Jak bude jíst, bude doufám zavřené…?"
Podívala jsem se na Richie. Nechápu ho. Čeho se bojí? Ale i tak jsem kývla, položila hole do terária a zavřela jej.
Jack, jako vždy, když ucítil myš, zpozorněl a plížil se k holeti. Když byl asi 5 cm od něj, prudce vyrazil a zakousl se do něj. Pak už ho jen pomalu soukal do sebe.
"Zdá se mi to, nebo nemá žádné zuby?" ptal se váhavě Richie. Ta otázka by se dala taky zformovat jako: 'Zdá se mi to, nebo jsem se bál zbytečně?' ale já raději pomlčela.
"Zdá," přitakala jsem. "Zuby má, ale malinké. Ty bys necítil, i kdyby tě kousl. Jack je mimino, má teprve dva roky."
"A… tys jich měla víc? Akorát… ehm… umřeli?" ptal se Richie.
"Ne, proč?" divila jsem se.
"No… tak co je to?" ukázal na hadí kůže pod teráriem.
Zasmála jsem se. "Aha, určitě bych si schovávala mrtvolky hadů. To jsou svlečky Jacka. Asi co čtvrt roku Jack vysvlíká kůži."
"No jo. Já jsem blbej, zapomněl jsem. Každý ví, že hadi se vysvlíkají z kůže."
"Nejsi blbej," odmlouvala jsem. Jsi sexy. "Jsi teď jen trošku… eh… promiň, že jsem na tebe křičela." Sklopila jsem hlavu. "Každý má z něčeho strach. Kdybys mě táhl do výtahu, asi bych hysterčila. Promiň."
"Ty se bojíš výtahů?" ptal se Richie.
Kývla jsem. "Jo. Když jsme bydleli jinde, ve dvanácti patrovém paneláku, ještě jsem se nebála. Když jsem jednou jela z hora dolů, přistoupili i stěhováci s nějakou skříní. A ten výtah byl docela starý. Jedno lano prasklo a my v kabině padali. Byl to hrozný pocit. Měla jsem strašlivý strach. Naštěstí u pátého patra nás zastavilo záchranný lano. Škublo to a my se vyděšeně ani nepohli. Nikdy jsem se z toho nevzpamatovala. Nezapomenu jak jsem křičela. Ale nebrečela jsem. Šok byl silnější než pláč. Dnes sice do výtahů chodím, je-li to nutné, ale nedokážeš si představit jak to ve mně vře. Mohlo mě napadnout, že jsou i jiné strachy, než jen z výtahů. Třeba z hadů… omlouvám se."
Zrak mi padl na bundu na topení. Vzala jsem ji a podala Richiemu.
"Díky," hlesl Richie a vypadal že chce ještě něco říct k výtahům, ale zarazil se a přičichl k bundě. "Vyprala jsi ji."
Přikývla jsem.
"Díky, ale to nebylo nutné," sladce se usmál. Podíval se na hodinky. "Asi bych už měl jít. Ve čtyři jdeme zkoušet; jen tak pro kondici. Zeptám se kluků, jestli by teda tady chtěli spát, pokud na nabídka ještě platí. Docela rád bych se tentokrát vyspal,"
"Jo, platí. Pokud teda nic neuděláš Jackovi!" zhrozila jsem se. Vím, že Richie je hodnej kluk, ale strach je sviňa.
"Neudělám. To bych nemohl," řekl.
"Ok. Trefíš nebo mám jet s tebou?"
"Půlhodinky čtyřkou. To snad zvládnu. Akorát mi řekni, odkuď mám jet, prosím."
Ukázala jsem Richiemu z okna zastávku.
"Dobře. Ještě dneska se ti ozvu. Kdyby kluci chtěli dočasně bydlet tady, kdy myslíš, že bysme mohli přijet?" ptal se.
"Kdykoli. Klidně ještě dnes." Rozesmála jsem se.
Šla jsem Richieho vyprovodit ke dveřím. Tam se na mě otočil. "Zavolám. Ať máš dost času se na tu smečku připravit."
"Ok," podívala jsem se do Richieho nebesky modrých očí. Zdálo se mi to, nebo se přibližoval? Ne, nezdálo.
"Richie, co to…" zašeptala jsem.
"Pšt. Rozloučení," přerušil mě.
Užuž bych cítila jeho rty na svých, když něco ve mně zakřičelo 'Ne!'. Rázně jsem Richieho odstrčila a zavřela dveře. Ještě jsem napsala slovíčko 'Promiň,' na mobilu a SMS odeslala Richiemu. O pár vteřin později se za dveřmi ozval zvuk, ohlašující že Richiemu přišla SMS. Asi tam ještě šokovaně stál.


Writer: Verča

1500sto900

28. listopadu 2008 v 18:56 | Gabriella-Izzy
Blíží se další super hlasování 1500sto900, což je roční seznam hitů všech dob! To vy rozhodnete svým hlasování, kdo bude na vrcholu. Princip je jednoduchý: Na straně je uvedeno více než 1 600 hitů a vy si můžete vybrat 10 nejlepších.
100 vítězných hitů budete mít možnost vidět na německém programu VIVA Polska - 31.prosince ve 14 hodin.

A na seznamu také nemohou chybět US5!!!! Jsou tam se svými hity:

"Rhythm Of Life"
"Just Because Of You"
"Maria"
"In The Club"
"Come Back To Me Baby"
"Too Much Heaven"


zdroj: us5polska.com/izzygallegos-us5.blog.cz